Čerti, čerti … aneb Jak jsme pomáhali peklu

Já se vůbec nebojím, křičí Dominik při zmínce o čertech, vzápětí ale viditelně bledne. Z adventního kalendáře vyndáme totiž dopis. Je celý ohořelý, umouněný, a napsaný písmem, které děti jasně vyhodnotí jako pekelné. Z pekla se prý ztratilo čertí brko, právě to čertí brko, co zapisuje lidské hříchy. Uletěl i kohout, který měl peklu dát náhradní. Co teď? Pekelná spravedlnost je ohrožena. A tak peklo žádá o pomoc nás. Neváháme ani chviličku a spěcháme navozit dříví na oheň – tak zní náš první úkol. A pak přichází každý den další. Vyčistit ohniště, uložit do něj pekelná vejce, najít a spočítat všechny vylíhnuté kohouty a poznat mezi nimi toho jediného správného. Nakrmit ho Luciferovým zrním, to ale musíme napřed najít, posbírat a přebrat. Každý splněný úkol nás, jak doufáme, přibližuje k cíli – k novému čertímu brku. V pátek už jsme všichni unavení a zvědaví – povedlo se to? Řekneme to takhle – radši nebudeme příliš zlobit, protože v pekle už se zase všechno ví a pečlivě zaznamenává. A vám radíme totéž.